14. Učení o Sobotě v listu Římanům 14
Led 11Tyto články nebudou sice posledními články ohledně soboty, ale věřím, že jsou z celého celku článků o sobotě ty nejdůležitější.
Proč?
Protože tyto články nebudou pouze poukazovat na ,,něco, co je v adventismu špatně“, ale místo toho budou podle veršů z bible ukazovat, jak má vypadat novozákoní pochopení role soboty v životě křesťanů a to křesťanů bez židovského původu, kterým jsem já sám, ale, také naprostá většina dnešních křesťanů a také naprostá většina současných adventistů.
Texty, které budu rozebírat, protože se tématem soboty zabývají jsou tyto:
Řím 14
Gal 4
Kol 2
Žd 3-4
(+ propojení na zmínku v Mt 11)
Ještě než přistoupím k první epištole, chci zdůraznit, že učení nového zákona, není stejné jako učení starého zákona.
1) Obsahem
Učení starého zákona pro židy je mnohem konkrétnější, detailnější a obsahuje více nařízení, než učení nového zákona pro křesťany. Například velké statě SZ ohledně obětí, oblečení kněží, obřadů očišťování atd. v NZ zcela chybí.
2) Formou
V SZ je myšlenka: ,,bedlivě dodržuj všechna přikázání, neboť v tom je život.“(Gal 3,12 Lv 18,5)
V NZ není myšlenka ,,dodržuj všechna NZ přikázání, neboť v tom je život.“ Učení NZ nepředpokládá tak jako v SZ, že si kněz stoupne 1x za rok na vysokou horu, všechen lid se shromáždí pod horou a kněz s poděkováním za dobré hlasivky jim nahlas přečte celý zákon.
Není to stejné. V SZ Izraelci žili přesvědčením, že ,,jen mají dodržovat všechna Boží přikázání, nezapomínat ani na jedno“ a povede se jim dobře. Budou požehnaní. A naopak při porušení následovaly tresty a prokletí. Aby Izraelci dodržovali všechna přikázání, tak je museli znát.
A to bylo zařízeno právě tím, že vydána byla najednou a vyhlašována pravidelně celému národu a poté po rodinách doma.
Oproti tomu NZ učení jde jinou cestou. Nebylo vydáno najednou, z jedné hory, ani jen jedním člověkem. Od smrti Ježíše uplynulo podle historiků nejméně 20 let, než byla sepsána evangelia. Navíc každé evangelium i když popisovalo stejné období, tak bylo určeno jiné skupině lidí a znělo trochu odlišně. A hlavně!!!! První křesťané neměli k dispozici všechny knihy NZ ani všechna evangelia. Stejné je to s epištolami. Byly napsány až desítky let po Ježíšově nanebevzetí. Pavel a další učedníci Ježíše je psali na místa, kde dříve založili sbory věřících křesťanů. Ale vše stálo nejprve na ústně předávaném evangeliu, jehož přesné znění neznáme. A opět. První křesťané např. z Korintu si museli po dlouhé roky vystačit s listy do Korintu a přitom dále prospívali. Stejně tak Křesťané v Římě s listem Římanům.
Některé sbory měly výhodu, že si listy navzájem vymněňovaly a přečetli jich tedy více:
,,Pozdravujte bratry v Laodikeji i Nymfu a církev, která se shromažďuje v jejím domě.
Až tento list u vás přečtete, zařiďte, aby byl čten také v laodikejské církvi a abyste vy četli list Laodikejským.“(Kol 4,15-16)
Zajímavé je na tom to, že list Laodicejským se nám v biblickém kánonu nedochoval. Takže i když Kolosští a Laodicejští křesťané měli k dispozici více listů od samotného apoštola Pavla, tak stejně neměli všechny a k jejich správnému životu podle novozákoního učení jim musely stačit ty listy, co měli a přitom některé z nich bychom jim my už možná neschválili, že nepatří do bible a nejsou tedy dost věrohodné. Stejně tak do Korintu napsal Pavel až 4 listy. Ale nemáme je dochované a dnes už po nich ani nepátráme, abychom podle nich žili.
Závěr, který vyvozuji z tohoto jevu je ten, že učení NZ nebo-li nové smlouvy pro křesťany, neklade na nově obrácené křesťany tak veliké a detailní nároky a směrnice na jejich život, jako u Izraelců v SZ. Oni nemuseli tehdy znát všechny rady ze všech epištol.
(Proto nevadilo, že první křesťané neměli od počátku kompletní NZ knihy bible jako my dnes.)
Jde spíše o principy. Roli vychovatele a průvodce zde už neplní ,,Zákon“, ale živý Duch Svatý, který uvádí do veškeré pravdy.
Proto jestliže my, křesťané dnes hledáme jasné a konkrétní základní směrnice a nařízení pro křesťany, tak by to měla být taková nařízení, která lze najít snad v každé epištole. Protože to znamená, že i přes rozdílnost sborů a jejich místní problematiky, se Apoštol věnoval té problematice v každém z nich.
Kdyby mělo být stěžejní např. učení o Antikristu, že působí skrytě, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo tomu brání( 2Tes 2,6-7), tak o něm, ví jen křesťané z Tesaloniky a možná blízkého okolí.
Ostatní křesťané ve svých listech tuto informaci vůbec nemají. Proto velice pravděpodobně není toto učení bible v křesťanství stěžejní a nosné.
Vhodné je pouze pro ty, kterým nastanou v okolí důvody, proč se o to zajímat. V Tesalonice se stalo, že někteří lidé duchovním projevem, vlastním kázáním, nebo i podvrženou epištolou přesvědčovali Tesalonické, že ,,Den Páně“ už má nastat.(2 Tes 2,1-2)
Dokud v našich sborech nevyvstane snaha oklamat nás v tomto směru, tak tato část bible pro nás není aktuální.
Určitě však je pro všechny vždy aktuální téma, které je v každé epištole. O Milosti a pokoji od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. O vysvobození od hříchu a odpuštění, Ježíšovou obětí. O modlitbách podporujících se navzájem ve zkouškách a pronásledování. O Boží lásce, která se v nás má rozhojňovat a proměňovat nás. O spravedlivém soudu, který na konci vykoná Bůh.
Proto když budeme hledat učení o sobotě v epištolách, je dobré zkoumat, jestli je to učení v NZ ústřední, nebo okrajové.
Já jsem našel v epištolách tyto čtyři zmínky o sobotě nebo narážky na sobotu.
1) Řím 14
2) Kol 2
3) Gal 4
4) Žd 3-4
1) Římanům 14 – zachovávání dnů Bohu
Nejprve bych rád uvedl, že z celé epištoly Římanům je již od úvodu jasné, že Pavel počítal s křesťany jak ze židů, tak i z pohanů. Pokud v té době v Římě ještě nebyli přítomní křesťané z pohanů, Pavel stejně počítal s tím, že budou. V listu se vypořádává dopředu se střety, které by mohly nastat mezi křesťany ze židů a z pohanů.
Na jednu stranu Pavel v listu bratry příliš pyšné na svůj původ zchladí. (Ř 2,17-24) Na druhou stranu je nechce uvrhnout do deprese, že celá jejich historie byla k ničemu. (Ř 3,1-4) Toto srovnání a balancování se ještě několikrát opakuje. Nakonec podle Pavla nemají Židé před Bohem žádnou výhodu oproti Pohanům. (Ř 3,9)
Bůh totiž nikomu nestraní (Ř 2,11) A proto je velmi důležité, abychom my křesťané právě ty druhé křesťany nesoudili! (Ř 2,1) To je další důležitá myšlenka, která se bude ve 14. kapitole opakovat.
V kapitolách 9-11 Pavel vysvětluje, že Izrael usiloval o spravedlnost podle zákona. K cíli zákona nedospěl, protože vycházel ze skutků. Zatímco pohanské národy, které na spravedlnost kašlali, spravedlnosti dosáhli a to z víry. (Ř 9,30-32)
Dokonce jde Pavel tak daleko, že za své horlivé bratry, kteří usilují o spravedlnost ze zákona, se modlí k Bohu, aby došli spásy!! To znamená, že podle Pavla, bratřím bez pravého poznání nepomůže ke spáse ani horlivost pro Boha ! (Ř 10,1-2)
(pravé poznání znamená v listu Římanům stěžejní učení o spravedlnosti skrze víru)
O kus dále však Pavel vyznává, že věří, že ani tyto bratry Bůh nezavrhl (Ř11,1-2) Je tu dokonce malý náznak toho, že snad selhání Izraele bylo v Božím plánu, neboť to přineslo pohanům spásu a vzbudilo žárlivost židů. (Ř 11,11-12)
Ale Pavel se obrací i k nám – křesťanům původem z pohanů. Ani my se nemáme povyšovat, nad původní vyvolený národ Boží. Přirovnáno k olivovému keři. Staré ušlechtilé větve byly vylomeny, abychom byli naroubováni my plané větve. Tak jako pro svou povýšenost neušetřil původní ušlechtilé olivy, tak se to může stát i nám. A naopak, tak jako narouboval nás i když jsme byli planou větví, tak má moc a touhu naroubovat zpět i ty původní ušlechtilé.(Ř11,16-24)
Lze tedy shrnout, že v listu Římanům se velice podrobně a důrazně řeší správný postoj mezi křesťany vycházejícími z vyvoleného národa, vycházejícího ze skutků zákona a hrdými na své vnější projevy zbožnosti. A mezi křesťany pocházejícími z prostředí bez zákona, bez morálky, bez vyvolení, kteří se prostě jen jako tonoucí chytli nabízené záchrany a s vděčností ji přijali vírou.
Tito křesťané nemají být na co hrdí a nemají zažité žádné vnější projevy zbožnosti k Jedinému Bohu, jako třásně na oděvu, obřízku, oběti, nebo zachovávání dnů odpočinku, posty atd.
Ani jedni se nemají nad ty druhé povyšovat, nebo je odsuzovat, či zlehčovat.
A ve 14. kapitole je tento postoj shrnut znovu na 2 praktických projevech. Na jídle a na zachovávání nebo rozlišování dnů Bohu.
Římanům 14,1 ,,Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech.“
Římanům 14,5-6 ,,Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. (varianta pod čarou: + a kdo je nezachovává, nezachovává je Pánu.)
Pavel nazývá křesťany, kteří mají volnější zásady v jídle i v zachovávání dnů při dobrém svědomí
jako ty ,,silnější ve víře“. Naopak, křesťany, kteří kromě víry ve spasení z milosti pro své svědomí ještě Bohu něco zachovávají nazývá bratry ,,ve víře slabšími“.
Nechci tímto rozlišením začít schazovat adventisty, kteří ,,zachovávají Bohu sobotu“ a věří, že ,,mohou jíst pouze maso čisté podle Lv 11″. NESHAZUJI TO. Nevadí mi to. Podle Pavla se s nimi o tom nemám přít. Mají mít jistotu svého přesvědčení. Vždyť Bůh je přijal za vlastní! To samé platí pro křesťany ze židů, nebo adventisty, kteří Bohu některé dny zachovávají. Ani oni nemají nás ,,silné ve víře“ (silné ve smyslu, že věříme, že i když jíme cokoliv a nerozlišujeme Bohu dny, tak nás Boží láska spasí z milosti skrze víru) odsuzovat! Vždyť i nás Bůh přijal za své!
Text v Řím. 14 5-6 nemluví konkrétně o pamatování na den sobotní, (abychom jej světili a nedělali žádnou práci). Ačkoliv Pavel jakožto žid farizeus musel vědět, že farizeům vadí jako hřích i odnesení svého lehátka, když přestanu být nemocný a vstanu z něj. Přesto tu Pavel vůbec není konkrétní a nerozebírá detaily, jako to známe u adventismu. (V adventismu se řeší, zda to nařízení patří do zákona ceremoniálního, nebo do morálního, jestli to byly soboty týdenní, nebo jiné, nebo že snad ani nešlo o židovské dny k rozlišování.)
Podle biblického badatelského institutu církve adventistů sedmého dne se ve 14. kapitole vůbec nemluví o židovských zákonech čistého a nečistého ani o sobotním přikázání.
Jako jeden z důvodů se uvádí, že židé přece neměli zakázáno jíst veškeré maso, tedy nešlo o vymezení se vůči křesťanům ze židů. Více o těchto důvodech si můžete přečíst zde:
https://www.adventistbiblicalresearch.org/materials/bible-nt-texts/romans-14
Nesouhlasím se závěry biblického výzkumného institutu:
1) Kvůli kontextu
Jak už jsem zmiňoval výše, téměř celá kniha Římanům je prostoupená rozdílem mezi židy a pohany a celá kniha se je snaží při předávání evangelia smířit a zabránit povýšenosti a odsuzování. Proto mi dává smysl, že ve 14. kapitole Pavel znovu mluví ke křesťanům z pohanů a ze židů, a na dvou konkrétních projevech ukazuje, že se mají každý přijímat bez hádek o svých názorech.
A po 14. kapitole se v kapitole 15. znovu objevuje téma smíření pohanů z židy (Ř15,7-9)
2) Kvůli logice, nebo také selskému rozumu
Přistupuji ke znění bible takto:
V textu je obecná zmínka o tom, že ohledně jídla a zachovávání některých dní Bohu máme mít jistotu svého přesvědčení. Není konkrétně řečeno, že se to týká jenom něčeho! Tak to přijímám jak to tam stojí. A židovské zákony ohledně čistého a nečistého stejně jako ohledně týdení soboty( ale i novoluní a ty výroční soboty) tam spadají také. Spadá tam toho však více než jen tato nařízení. Jakákoliv další učení, která se v křesťanství objevila, objevuje, nebo v budoucnu teprve objeví, by neměla rozdělovat křesťany kvůli takovýmto vnějším projevům, jako je jídlo a počítání dní.
(Maso obětované modlám je samostatná kapitola, ke které se Pavel vyjádřil v 1.Korintským a celý sněm křesťanů se k tomu vyjádřil ve Skutcích 15)
Oproti tomu adventismus (a výzkumný institut) přistupují k bibli takto:
V textu je obecná zmínka o tom, že rozlišování jídla a rozlišování dnů je otázkou svobody svědomí věřícího. To by se týkalo i našich (adventních) omezení (některých jídel a některých sobot). Ale protože tam naše nařízení (naše nařízení = Bohem uvedená biblická nařízení podle výkladu adventismu) nejsou vyjmenována konkrétně a přímo, tak to pro naše nařízení neplatí. Naše nařízení i nadále nejsou otázkou svobody svědomí, ale jsou pro členy před Bohem závazná a je to správně. Důležité není co se tam píše, ale co se tam nepíše. A o naší sobotě a nečistém se tam nepíše!
Přístup a výklad CASD institutu mi příjde účelový a nečestný.
3) Kvůli předpokladům výchozího stavu
Jak se dá zjistit, pokud už jste četli mé dřívější články o sobotě a o zákonu, tak jsem na textech bible ukázal, že od Genesis přes Exodus a celý SZ až do evangelií, nebo skutků nelze najít v bibli jasný univerzální příkaz pro všechny křesťany nebo všechny lidi: ,,SVĚŤTE SOBOTU!!!“
Tedy tento článek o učení v epištolách píšu v přesvědčení, že buď nám epištoly teprve řeknou jak mají všichni křesťané přistupovat k židovskému nařízení o Sobotě, nebo platí předchozí stav, že to křesťanům z pohanů nikdy nikde nařízeno nebylo a nevyžaduje se to po nich.
Oproti tomu adventismus a výzkumný institut vychází z předpokladu, že všeobecné nařízení o sobotě už je pro křesťany jasně nařízeno a pokud tedy tento text ho konkrétně nezruší, tak se dál jede podle platné soboty.
Opakuji, že tento článek píšu až poté, co jsem prošel všechny dřívější texty o sobotě, na které se adventismus odvolává a v kontextu nenašel žádné nařízení pro nás křesťany z pohanů. Nevěříte-li doporučuji vám přečíst si o tom v předchozích článcích ,,o sobotě“. Proto podle mě adventistický předpoklad nestojí na dobrém výkladu bible.
Přístup adventismu – povinná platnost soboty – podle mě v římanům jde i proti hlavní nosné myšlence, celé epištoly. Tou je přece spravedlnost z víry.
List římanům naprosto jasně ukazuje, že zachránění jsme vírou bez zákona. (Ř3,21-24.28) Proto pokud se v Římanům 14 mluví o lidech silnějších ve víře, je jasné, že jim tato víra stačí ke spasení.
Opravdu k tomu nepotřebují zdržet se nějakých pokrmů, nebo rozlišit určité dny.
Svoboda v souladu s vírou
Jiná věc ovšem je, že list Římanům židům ani tato nařízení nezakazuje. Mluví o svědomí a jistotě přesvědčení.
Římanům 14,23) ,,Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.“
Jestliže byste uvnitř věřili, že máte sobotu Bohu zasvětit a vepřové (např.) dále nejíst a kvůli mému článku byste se tedy překonali a na oboje se vykašlali, tak jste nepochopili proč to píšu.
Nepřikazuji vám jíst nečisté, nezakazuji vám ,,světit“ sobotu! Ani já, ani Bůh!
Nebudu se vám za to ani vysmívat, ani vás za to odsuzovat.
Píšu to proto, že chci totéž i po vás: ,,Neodsuzujte nás a nevysmívejte se nám, když jako křesťané jíme ,,nečisté“ a ,,nesvětíme“ sobotu!“
A za druhé: ,,Nenakládejte na žádné křesťany břemena, která jsou těžká, když nejsou dobrovolná. Nestrašte je Boží nelibostí, nebo ztrátou spasení, když to nebudou dělat po vašem (výkladu).“
Tak vnímám poselství listu Římanům ohledně zachovávání některých dnů Bohu. Rozhodně tu nikde nenacházím přikázání o dodržování soboty pro nové křesťany. V dalším článku se budu věnovat sobotě v listu Koloským.