17. Učení o Sobotě v listu Židům

17. Učení o Sobotě v listu Židům

Led 25

4) Pravé odpočinutí

Tak, a jsme u posledního textu z epištol, který se zabývá sobotou. Je to text, který je napsaný složitě, protože spojuje ve větách vždy více témat dohromady. Je to také text, kterým někteří adventisté obhajují všeobecné ustanovení týdenní soboty pro všechny.

Nejprve chci, abyste si všimli, že tento list je od ostatních epištol odlišný právě tím, komu je určen.

Listy Římanům, Korintským, a dalším byly určeny městům mimo Izraelskou zem, tedy obsahující vždy i křesťany z pohanů. Další listy jsou spojené tím, že jsou buď určeny konkrétnímu adresátovi, nebo naopak napsány konkrétním adresátem (Petrův, Janův, Judův, Filemonovi, Titovi)

List Židům je podle názvu a obsahu určen křesťanům ze židů. Čtenáře tedy spojuje ne oblast, ale dřívější náboženské vyznání. Už proto, že většina dnešních křesťanů nepochází z židů a není pro ně přirozené náboženské pozadí židů, je nám tento list méně srozumitelný. Pokud jsme křesťané bez židovských kořenů, tak nám tento list původně vůbec nebyl určen.

Je odlišný tím, že nemá žádný úvodní obvyklý pozdrav – ,,milost vám a pokoj od….”

Místo toho začíná text rovnou oslavnou promluvou začínající minulými dějinami a citující často statě SZ. (SZ = starý zákon)

Tento styl se podobá proslovům, když začal mluvit před židy Petr (Sk 2,14-36 a Sk 3,12-26), nebo Štěpán (Sk 7,2-53), nebo častými odkazy připomíná styl psaní Matoušova Evagelia.

Autor listu dokazuje evangelium na starozákoních textech, které vztahuje na Ježíše. Čtenářům tedy měly být texty SZ autoritou. Například v listu Filipským není žádný přímý odkaz ,,jak je psáno“ a dále verše ze SZ, protože by to pro posluchače nemělo význam. Ten zákon filipští stejně neznali nazpaměť a v ruce ho neměli, aby si to ověřili. Složitě a zdlouhavě zde vysvětluji, že tato epištola je určena křesťanům ze židů, nikoliv křesťanům z pohanů. I když poselství evangelia je i v této epištole stejné, tak je jazykově a kulturně přizpůsobeno jiným čtenářům.

Než přejdeme k cílovému verši: Židům 4,9 ,,Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou“ , stručně shrnu o čem se mluví v předchozích kapitolách, abychom znali kontext a hlavní myšlenky listu. Je totiž velice nepravděpodobné, že by autor epištoly v jednom verši vyjádřil něco v rozporu s hlavní myšlenkou celého dopisu.

Shrnutí prvních kapitol listu židům

Pro větší srozumitelnost doporučuji čtenářům, aby si otevřeli v bibli list Židům a kontrolovali si znění textu, jestli se od něj můj výklad neodchyluje.

V první kapitole je hned v úvodu oslava Ježíše Krista. Jeho oslava probíhá ve srovnání s dřívějšími Božími projevy k Izraelcům skrze proroky. Nyní Bůh promluvil ve svém Synu.

Dále je tu oslava Ježíše, jako odlesku Boží slávy a výrazu Jeho podstaty. Tedy z Ježíše můžeme zahlédnout, a pochopit podstatu Boha Otce více, než to mohli Izraelci dosud skrze Tóru, Proroky a spisy bible.

Od 4. do 14. verše je Ježíš vyvyšován i ve srovnání s anděly, které Izraelci znali jako velice mocné bytosti projevující Boží vůli. Tedy v myšlení čtenářů má být Ježíš vyvýšen i nad tyto mocné bytosti, které dřívě mnohokrát zachránily národ ve válce.

Ve druhé kapitole autor vysvětluje proč Ježíše takto vyvyšoval.

Židům 2,1 ,,Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.“

Pisatel naráží, na zvěst, kterou tito čtenáři slyšeli. Pravděpodobně naráží na evangelium, díky kterému židé uvěřili v Ježíše. A této zvěsti se musí prý pevně držet, protože jinak je strhne proud.

V židovství panoval úplně jiný výklad, toho, kdo byl Ježíš z Nazareta, jakou mocí jednal a jak o něm mají dále židé přemýšlet. I ostatní náboženství narazila na tento problém. Různé ideologie, když narazily na existenci a působení Ježíše, zkusily si ho nějak ,,napasovat“ do své dosavadní koncepce ideologie. Pisatel se odvolává na pravou zvěst o spasení, kterou hlásal nejprve sám Ježíš a později ti, kdo ho uslyšeli. Bůh tato svědectví potvrzoval znameními, divy i rozličnými projevy.

(Odlišné pojetí potvrzení od zvěstování ,,pravdy“ potvrzené především rozumovým zdůvodněním a verši psané bible)

Ve 2. kapitole se znovu opakuje Ježíšovo srovnání s anděly a zdůrazňuje se jeho dočasné ponížení a utrpění, aby mohl být korunován ctí a slávou. Bůh se rozhodl nejprve Ježíše snížit na naši úroveň, aby přivedl mnoho synů k slávě. Tedy Ježíš je původce naší spásy, ale před Bohem je také náš prvorozený bratr.

Už zde se zdůrazňuje, že cílem Evangelia není jen zvěstování jednoho vyvýšeného Ježíše, ale že cílem je taky naděje, která má zasáhnout každého v jeho životě, každý se má stát dalším Božím Synem přivedeným do slávy. Evangelium tedy nekončí ukázkou veliké propasti mezi Svatým Bohem a hříšným člověkem s tím, že ,,jednou se to znovu napraví“. I když vede posluchače k pokání a uvědomění si své vlastní nehodnosti, tak nekončí celoživotním bušením se do prsou po vzoru celníka z Ježíšova podobenství. (L 18,13)

Jestliže v 1. kapitole byl Ježíš vyvýšen oproti prorokům i proti andělům, jako učení/cesta nejvíce hodná následování, tak v 2. kapitole se najednou říká, do té doby neslýchaně, že Bůh nás lidi přivádí ke slávě spolu s Ježíšem a že jsme z téhož Otce.

Být s někým ze stejného otce, je pro židy velice silné spojení. Proto když jim nejprve vyvýší Ježíše jak jen je možné a poté řekne, že my jsme jako on ze stejného otce, tak je to nesmírná pocta. Ještě se tu píše o tom, jak nás s Ježíšem spojuje tělo a krev. Tím jak Bůh jednal, můžeme říci, že nám lidem Ježíš rozumí, protože byl jedním z nás. Byl v naší kůži. Také můžeme říci, že přišel v těle a nebyla to jen nějaká duchovní bytost a proto mohl také zástupně posvětit nás lidi v těle.

Třetí kapitola už bude obsahovat téma odpočinutí, které nás zajímá v souvislosti se sobotou. Ve 3. kapitole jsou znovu bratří vyzýváni k pohledu na Ježíše. (Žd 3,1)

Ten je zde nejprve věrností srovnán s Mojžíšem, což je člověk, kterého si židé cenili asi nejvíce z lidí (možná ještě s Abrahamem a Davidem).

Z tohoto srovnání však vychází Ježíš zase jako ten větší. Dokonce je tu řečeno o Mojžíšovi, že v celém domě (Izraeli, nebo později církvi) byl jen služebník, zatímco Ježíš je syn majitele celého domu. Tedy Ježíši patří Boží lid více, než Mojžíši, který byl jeho správce.

Další verše Žd 3,6 – 4,11, kde je i text, co nás zajímá ohledně soboty, je celý vlastně jedno zdlouhavé varování.

V celé stati se nachází více varování:

1),,A tímto domem jsme my, pokud si až do konce uchováme smělou jistotu a radostnou naději.“(Žd 3,6)

2),,Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru“(Žd 3,7-8)

3),,Dejte si pozor bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha.„(Žd 3,12)

4),,Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí.“ (Žd 4,1)

5),,A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti.“(Žd 4,11)

Tak si postupně vyložme, před čím autor čtenáře varuje:

1) Musí si jako křesťané uchovat smělou jistotu (víry) a radostnou naději(na spasení).

Tito lidé byli dříve židé. Když uvěřili evangeliu, tak je ta víra ve vztahu k Bohu vyvýšila do radostné naděje a smělé jistoty. To je něco jiného, než co zažívali dříve židé, kteří měli před očima ve vztahu k Bohu pouze svou vinu a k usmíření jen fyzické oběti.

Tedy první varování nemá vést k poslušnosti nějakého vnějšího projevu Bohu, ale má vést k udržení si proměny, která se odehrála uvnitř v jejich srdcích.

2 )Když uslyší dnes jeho hlas, nemají zatvrzovat svá srdce.

Toto varování může vypadat, že by mohli najednou uslyšet Boží hlas, který jim něco přikáže: ,,jdi mi odevzdat svůj majetek“ ,,jdi se omluvit“ ,,neokrádej mě na desátcích“ ,,nešiď dodržování mé soboty“ a že by měli poslechnout a nezatvrdit se. Alespoň mne toto spojení napadlo. Varování, proti zatvrzení. Zatvrzení se proti takovému Božímu hlasu by bylo asi proto, že se vám zdá, že je Bůh moc přísný, nebo moc náročný, že chce příliš.

Jenomže odkaz je na Žalm 95,7-11 a ten zase odkazuje na události v Ex 17,1-7 a Nu 20,2-5

Kontext žalmu 95 je radostné opěvování Boha, že je pastýř a my jsme ovce, o které se On stará. Proto nemáme zatvrzovat ta srdce, když uslyšíme jeho hlas – protože Bůh je přece dobrý pastýř, který se o nás stará.

Odkaz Žalmu je na místo na poušti nazvané Massa a Meriba (pokušení a svár). Tam se stalo, že Izrael dostal žízeň. V té době vyváděl Bůh celý národ z Egypta a učinil už mnoho zázraků, aby jim zachránil život. Izraelci zde však při žízni začali reptat Mojžíšovi, že je přivedl, aby tam národ pomřel žízní! Přitom Izraelci věděli, že Mojžíš jen plní Boží příkazy.

Bůh jim vodu nakonec skrze Mojžíše seslal zázrakem ze skály, ale to místo pojmenoval Mojžíš pojmenoval ,,Svár a pokušení“ protože Boha pokoušeli slovy: ,,Je mezi námi Bůh, nebo není“?

Tedy jde o jiné zatvrzení, než jsem navrhoval výše. Jde o nevíru v zaslíbení, které jim Bůh dříve dal a nevíru v Boží dobrotu. Bůh jim přece oznámil, že se mu jich zželelo a že je odvede do země jejich otců, která bude hojná. Tedy nádherné zaslíbení. A oni začnou pochybovat, že to s nimi myslí dobře, když nevidí vodu, když akutně mají žízeň, začnou pochybovat jestli to byl vůbec Bůh, kdo je vedl. A nakonec si dovolí i připsat Mojžíšovi a tím i Bohu zlé úmysly – přivedl nás sem, aby nás tu nechal umřít žízní. Nechce naše dobro, ale chce nás zničit.

To už je podobné, jako když farizeové zpochybňovali Ducha, kterým Ježíš uzdravoval. Jestli to byl Belzebub jehož moc Ježíš vysílal, tak těm lidem vlastně škodil i když se tvářil, že jim pomáhá.

To je ďábleské. Takhle napadá ďábel pohnutky Jóba a jeho zbožnost – vypadá to dobře, ale myslí to sobecky (zle).

Druhé varování v Listu židům míří proti pochybování o Boží dobrotě a jeho zaslíbeních, když přijde zrovna těžká doba, proti reptání, nebo proti přisuzování zlých úmyslů Bohu – což je vlastně podobné jako hřích proti Duchu Svatému.

Ani druhé varování tedy nemíří na vnější projev zbožnosti a poslušnost přikázáním, ale míří na nitro a srdce křesťana.

3) Pozor, abyste neměli zlé a nevěrné srdce, takže byste odpadli od živého Boha.

Třetí varování je vlastně stejné jako to druhé. Jen předtím autor citoval autoritu – znění žalmu 95 – a nyní ho vykládá. (Žd 3,12-19)

Je tu ale ještě rozvedení jednoho příběhu, který jsem v předchozím výkladu nezmínil.

Totiž v druhém varování – citací žalmu – je i narážka na ty, komu Bůh přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí.

Zde je to rozvedeno ve verši 17, že Bůh se hněval na ty, jejichž těla padla na poušti.

A to je narážka na příběh v Numeri 13,1-14,37.

Po putování pouští už měli Izraelci zaslíbenou zemi na dosah a vyslali zvědy,aby zjistili jak to tam vypadá. Zvědové sice přinesli hmatatelné důkazy obrovského blahobytu té země, ale větší byl jejich strach z těch obyvatel. Začali zemi hanět, pomlouvat, reptat – kéž by zůstali v Egyptě, nebo dokonce na poušti! Znovu Bohu podsunují, že je tam přivedl, aby je vyhubil a jejich ženy nechal zajmout jako kořist. Že ta země prý požírá své obyvatele! Dokonce dva zvědy, kteří dobytí kenánu viděli pozitivně a nabádali lid, aby se nebál, chtěl lid ukamenovat. A proto se Bůh rozhněval a řekl jim, že jak řekli, tak to bude a oni do zaslíbené země nevstoupí. Místo toho budou 40 let putovat pouští, dokud tam nezemřou všichni muži nad 19let, kteří reptali.

Tedy varování je znovu stejné podstaty – nezpochybňujte Boží zaslíbení, dokonce když je máte na dosah. Ale přichází zde spojení s další kapitolou a tématem – odpočinutí.

I třetí varování se tedy týká nitra a srdce a odpadnutí od Boha – zpochybňování, že to s námi myslí dobře a podsunutí mu zlých úmyslů. Netýká se vnějších konkrétních projevů poslušnosti. Odpočinutí tu zatím není jako příkaz, který Bůh chce po věřících, ale jako odměna, kterou Bůh lidem sliboval a kterou jim odepřel pro jejich vzpouru.

A je tu i zmínka, kterou končí 3 kapitola, že tehdejší izrael nemohl vejít do odpočinutí pro svou nevěru. Autor listu tímto spojuje jednotlivé oddíly, protože v následujícím oddíle už nebude odkazovat na příběh zvědů z kenánu, ale na příběh o stvoření, ale znovu zde bude varování, že nevěra/nevíra je to, čím se můžeme připravit o vejití do Božího odpočinutí.

Další čtvrté a páté varování se už týká odpočinutí. Abychom pochopili k čemu nás varování nabádá, tak si musíme zjistit, co vlastně v tomto textu slovo odpočinutí znamená.

Co je odpočinutí

Nacházíme se ve čtvrté kapitole. Ještě pro orientaci v textu českým čtenářům chci uvést, že v řeckém textu se v celém oddíle židům 3,1- 4,11 používají pro slovo odpočinutí 2 typy řeckých slov.

První slovo je podstatné jméno od slovesa ,,katapauó“, které se používá všude kromě verše Žd 4,9 a znamená toto: usadit se, uklidnit se, utišit se, osídlit, způsobit zdržení, přestat, ustat, dát odpočinek.

Takže je možný překlad jako: usazení, uklidnění, utišení, osídlení, zdržení, přestání, ustání, odpočinutí.

To druhé slovo je řecké ,,sabatismos“ použité v (Žd 4,9),které odkazuje na řecké slovo ,,sabat(a)“ sobot(y), ale v tomto tvaru je to jediný výskyt v bibli a přesný význam není jistý.

Jedna možnost zní: ,,sobotní odpočinek/odpočinutí“

Druhá možnost zní: ,,výsledek dodržování soboty“

Už v knihách Mojžíšových je podle Dt 12,5-12 odpočinutím nazvaná země zaslíbená – Kanán.

Deuteronomium 12,9-10 ,,Dosud jste totiž nevešli do místa odpočinutí a neujali se dědictví, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Ale až přejdete Jordán a usadíte se v zemi, kterou vám přiděluje do dědictví Hospodin, váš Bůh, až vám dá odpočinutí ode všech vašich okolních nepřátel, takže budete sídlit bezpečně,..”

Tedy ,,odpočinutí“ byla odměna. Odpočinutí bylo dědictví hojné a bohaté země. Odpočinutím byla také svoboda od všech nepřátel, svoboda namísto otroctví. Pokud měli křesťané z listu židům rozumět odpočinutí v epištole podle tehdejšího příběhu, tak odpočinutí znamenalo – získání hojnosti, bohatství a pokoje od nepřátel. A to na základě zaslíbení (zaslíbená země), nikoliv přikázání.

Čtvrté varování tedy zní: ,,Střezme se,aby o někom z vás neplatilo, že v čase dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí.“(ČEP)

nebo: ,,Stále platí zaslíbení pro vstup do jeho odpočinutí, bojme se tedy, aby se snad neukázalo, že někdo z vás je promeškal.“(ČSP)

Zkoušel jsem verš sám překládat z řečtiny, ale je komplikovaný a byl nad mé síly. Každopádně obě verze spojují vstup do Božího odpočinutí s trváním určitého zaslíbení.

Předchozí varování byla ohledně nitra – uchovat si smělou jistotu a radostnou naději, nereptat a nepochybovat o Božím zaslíbení a přítomnosti a nepodsouvat Bohu zlé úmysly, když nám dal dobré zaslíbení.

Toto varování je o konkrétním zaslíbení, které Bůh dává lidem a které umožňuje vejít do odpočinutí.

Ve druhém verši je to přiblíženo: ,,I nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli jim neprospěla, když ji vírou nepřijali.“(Žd 4,2ČEP)

Jejich zvěst na poušti byla od zvědů, že země je bohatá a že ji s Bohem dobyjí. Neuvěřili jí, proto jim neprospěla. Jaké zaslíbení bylo zvěstováno těmto křesťanům ze židů, aby mu uvěřili?

Ve studijním překladu není napsáno zaslíbení, ale: ,,radostná zvěst“!

Radostná zvěst se řekne řecky evangelium, proto jsem se podíval do řeckého textu a skutečně je tam jiný tvar slova evangelium přesně ,,evangelismenoi“, což je tvar slovesa evangelizovat (hlásat doboru zprávu).

Řecký doslovný překlad tedy zní: ,,I my jsme přece byli (z)evangelizováni, tak jako oni….“

Překladatelé pravděpodobně použili výrazy ,,radostná zvěst/zaslíbení“ proto, aby nám udrželi myšlenkové spojení s předchozím textem, kdy Izrael slyšel zprávu židů od zaslíbené zemi a té zprávě zvědů se neříká evangelium.

Ale ve verši 2. se zcela jasně píše o srovnání, že tak jako oni tehdy, tak i my jsme byli (z)evangelizováni.

Tedy možnost vejít do odpočinutí souvisí se slyšením evangelia. Uvěřením zaslíbení evangelia můžete vejít do odpočinutí a tím vám ta zvěst prospěje.

Verš 3. v Židům 4,3 to jen potvrzuje, když píše: ,,neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili,….“

Vejití do odpočinutí tedy neznamená poslechnutí příkazu zákona o sobotním odpočinutí, který byl vydán ještě než Izrael vešel do zaslíbené země. Vejití do odpočinutí je možné, dokud platí slib evangelia a vejít se dá jen ,,uvěřením„. Čtenáři listu Židům jsou již židé, kteří věří v jednoho Boha a ve vyvolení Izraele, v Mojžíše, Zákon atd. znají I soboty. Do odpočinutí ale nevešli všichni židé, ale jen ti, kteří uvěřili. Musí tedy jít o ,,uvěření“, nečemu jinému, než jsou ,,židovské pravdy (např. o sobotě)”. Musí jít o uvěření něčemu pro židy novému, aby mohli vějít do odpočinutí. Pro odpočinutí museli tedy uvěřit něčemu novému v souvislosti s evangeliem.

Dále je v textu ze starozákoních textů stanoveno, že Boží odpočinutí trvá už od chvíle, kdy založil svět. A že i když to tehdejší izraelští zvědové propásli, že Bůh určuje jiné ,,dnes“, kdy k lidem promlouvá, aby přijali jeho nabídku k odpočinutí a oni jen nemají zatvrdit srdce a mají mu uvěřit.

Verše 8-9 říkají, že kdyby vejití do odpočinutí bylo vyčerpáno událostí vstupu do Kenánu, která se stala za Jozua, nedal by Bůh židům do bible v Žalmu 95 znovu narážku na tu dobu, kdy se zatvrdili v souvislosti s výzvou, jestliže DNES uslyšíte jeho hlas. Proto má Boží lid (Izrael) pravé odpočinutí ještě před sebou.

Ve verši 10-11 je další popis toho, jak toto odpočinutí vypadá. Kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl, jako ti na poušti.

Tedy i to čtvrté a páté varování ve shodě s ostatními varováními je namířeno proti našemu nitru, našemu já, které nemáme nechat vládnout, ale uvěřit, že nabízené Boží řešení je lepší, než to naše.

Kdo vejde do odpočinutí, tak odpočinul od svých skutků. Ta věc nepřijde sama, máme o ní usilovat.

Jestliže odpočinete od svých skutků, tak co vlastně budete dělat? Nic? Bůh zde nevybízí k nové filosofii nicnedělání, na základě evangelia. Vy neodpočinete od všech skutků, ale od svých skutků.

Ve zvěsti evangelia je jedno zaslíbení, které se přijímá vírou a vede k odpočinutí.

O takovém zaslíbení mluví Ježíš v Matouši 11. kapitole:

Matouš 11,28-30 (Ježíš říká) ,,Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“

Ježíš vyzývá kohokoliv unaveného, aby si přišel odpočinout. Ale ani Ježíš tím nemyslí úplné nicnedělání. Říká: vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne. Mé jho netlačí a břemeno netíží.

Tedy přijetí tohoto zaslíbení, Ježíšovy zprávy, vede k učení se od něj a sebrání ,,Ježíšova Jha“.

Co to tedy znamená? Že už neděláte svoje skutky, ale to, co se naučíte od Ježíše.

Apoštol Pavel v listech pohanským křesťanům to popisuje takto:

Galatským 2,20 ,,nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Takže vejití do odpočinutí v listu Židům je jen jinými výrazy popsané to samé, co jinde bible popisuje jako zemřít sám sobě. Další Pavlova epištola to popisuje takto:

Koloským 3,3 ,,Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu.”

Ale stejně jako v listu židům se píše, abychom o vejití do odpočinutí usilovali, tak se např. v listu koloským mluví o svlékání starého člověka – svého já. A to, o čem mluvil Ježíš jako ,,učte se ode mne“ zde popisuje Pavel jako ,,obnovujte se podle obrazu svého stvořitele.“

Koloským 3,9-11 Neobelhávejte jeden druhého, svlečte ze sebe starého člověka i s jeho skutky a oblečte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele. Potom už není Řek a Žid, obřezaný a neobřezaný, barbar, divoch, otrok a svobodný – ale všechno a ve všech Kristus.

Někdy se také používá místo slovesa ,,svlečte“ slovo ,,umrtvujte své já“, ale myšleno je tím to samé.

Koloským 3,5 Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou.

V dalších epištolách naleznete vždy trochu jinými slovy popsaný stejný princip, odpočinout od svých skutků, vzít na sebe jho Ježíše, učit se od něj, obléci si nového člověka, který se proměňuje k jeho obrazu, když on působí, že chcete i činíte.

Gal 5,16-17.24-25

Ř 6,6-14; 8,5.13; 12,2

Ef 4,22-24

Fp 1,9-10; 2,13; 4,6-7

Závěr

Z listu Židům 3-4 kapitoly jsme zjistili, že tak jako byl Ježíš vyvyšován od úvodu ve srovnání s proroky, anděly a Mojžíšem, tak v Ježíšově zvěsti evangelia lze dojít pravého odpočinutí, na které boží lid Izrael ještě čeká. Odpočinutí, které nebylo naplněno vejitím do Kanánu. Do pravého odpočinutí se vchází vírou, dokud platí zaslíbení radostné zvěsti evangelia. Nejde zde o odpuštění hříchů, ale o odložení svých vlastních skutků a odpočinutí od nich. Je to stejná věc, kterou kromě této epištoly hlásají také všechny 4 Pavlovy epištoly do řeckých měst, ale popisují to jinými slovy.

V této epištole není křesťanům ze židů zakázáno uctívání soboty, ani není sobota přímo vyřčena jako zbytečná. Ale v 7. kapitole se píše, že dochází ke změně zákona, a v 8. kapitole se píše, že nová smlouva je založena na lepších zaslíbeních a že stará smlouva je nazvána vetchou a blížící se zániku.

Ve 4. kapitole listu Židům je stejně jako v prvních 3 a jako tomu bude i v následujících kapitolách, vyvyšován jedině Ježíš Kristus a jeho zásluhy.

Ve 3-4. kapitole to je ukázáno na pozadí odpočinutí, které zažívali Izraelci během sobot a při vstupu do Kanánu.

Verš ,,Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou“ by však mohl teoreticky odkazovat ještě dále do budoucnosti. Totiž až k druhému příchodu Ježíše a novému nebi a nové zemi. Teprve tam totiž Boží lid vejde plně do odpočinutí ve smyslu osídlení nové země a odpočinutí od všech nepřátel. (viz Dt 12,9-10)

Pokud jde však o naše zkoumání, zda je v novozákoních epištolách nějaké jasné přikázání k všeobecnému dodržování soboty, tak musím napsat, že není.

Není ani v jiných epištolách, ani v epištole Židům.

Nejblíže by tomu mohl být právě text z Židům 4,9, ale je zde příliš mnoho nesrovnalostí.

1) Epištola je určena židům (křesťanům z židů) když je jim napsáno ,,Boží lid“ tak se jim vybaví izrael, nikoliv křesťané, které by nazvali ,,bratří“.

2) Předchozí verš 4,8 spojuje výrok s událostmi Izraele, tedy opět to naznačuje, že se to týká jeho.

3) Výraz ,,sabatismos“ je jediný výskyt v bibli a význam není jasný.

3a) Význam ,,sabatismos“ podle gramatického tvaru slova ukazuje na ,,důsledek zachování soboty“, což vždy měl být bližší vztah (rozkoš) s Bohem, nikoliv návštěva shromáždění, nebo nepráce (srovnej Iz 58,13-14)

3b) Význam ,,sabatismos“ podle kontextu ukazuje na ,,sobotní odpočinutí“. Podle kontextu je ale toto odpočinutí podmíněné uvěřením ,,radostné zprávě“, vstupuje se do něj vírou, znamená odložení vlastních skutků a také je potřeba o něj usilovat. Opět kontext neukazuje na odpočinutí jako na vnější projev přikázání z desatera, ale na Ježíšovu nabídku – „já vám dám odpočinout … a naleznete odpočinutí svým duším“.

4) Jak už jsem psal mnohokrát jinde, z významu sabatismos nelze určit, že šlo pouze o týdenní soboty. Adventismus by tedy, opřen o tento text, musel znovu začít řešit, jak se postavit k výročním sobotám.

5) Navíc, jak jsem uváděl už v první článku o sobotě z epištol – v úvodu výkladu: Aby bylo nějaké učení pro křesťany stěžejní a důležité, tak by se mělo nacházet v jádru většiny epištol, nebo v každé z nich, neboť po dlouhá období žili křesťané v oblastech navzájem odloučeni a kromě ústního evangelia od apoštolů a někdy listu, který od něj dostali, neměli k dispozici knihy nového zákona.

Přesto má historie tyto první křesťany obecně za vzor v jednání, které se nejvíce blížilo učení Ježíše Krista.

I kdyby tedy šlo říci, že z listu Židům vyplývá pro křesťany výzva k zachovávání týdenní soboty, tak to nemohlo a nemůže být otázkou spasení a nezbytným znamením věrnosti Bohu, jak uvádí adventismus, protože by to znamenalo, že Bůh nechal celé sbory po desetiletí v nevědomosti ohledně této tak důležité věci a to neodpovídá Božímu charakteru, neboť Bůh ,,nikomu nestraní“.

Pro všechny tyto důvody končím závěrem, že list Židům, ale ani žádná ostatní epištola, ani žádná další kniha v bibli nezmiňuje jasné přikázání o sobotě křesťanům.

Učení adventismu je tedy v této věci mimo biblické a jejich snaha dokazovat toto učení biblí ukazuje akorát na účelovou práci s textem bible, tak, aby se našly důvody a důkazy i když tam žádné nejsou.

V dalším článku se budu věnovat tvrzení, že Sobota bude pečetí Božího lidu v době konce.

K mému zhodnocení významu ,,sabatismos“ v Žd 4,9 napomohlo hermeneutické fórum viz odkaz.

http://hermeneutics.stackexchange.com/questions/7881/what-basis-do-we-have-for-defining-sabbatismos-in-hebrews-49